Ivana Lomová

Čas / obrazy

V létě 2004 jsem strávila nějaký čas na jihu Anglie v malém přímořském městečku, kam se jezdí ,,buď studovat anebo umřít'' - jak nám řekl náš pan učitel angličtiny.
Hodně lidí z Londýna se sem stěhuje na penzi. Obývají plážové budky, dýchají mořský vzduch, procházejí se, posedávají a hledí do moře, ti starší, už méně pohybliví, jezdí podél pláže na elektrických vozíčcích, chodí v chodítkách. Hodně z nich překročilo devadesátku. Přesto jsou stále aktivní, vypadají spokojeně.
Moře tu vystupuje s odlivem až o půl kilometru. Když kráčíte po obnaženém dně, hluboko v moři, zdá se jako byste nebyli ani na souši, ani na moři. Obojí je tak vzdálené. Jste kdesi v meziprostoru, v mezičasí.
Pak jsem začala ty staré lidi fotit, nešlo tomu odolat. Byli tak v dokonalém souladu s obroušenými, všudepřítomnými kameny, s mořem a větrem.
Klid, smíření, věčnost. A taky prázdnota, ale prázdnota spíš útěšná než děsivá.
Když jsem se vrátila do Prahy, stýskalo se mi, po tom místě a po té atmosféře. Chtěla jsem si to znovu přivolat, tak jsem začala malovat podle těch fotek. Původně jsem myslela, že udělám dva tři obrazy.